Systematická branná průprava byla v Rakousku-Uhersku do škol zaváděna po vypuknutí první světové války. Již předtím se sice mohli studenti středních škol věnovat šermu a střelbě, na nižších stupních podobné prvky chyběly. Za války se ovšem výuka týkala pouze chlapců, samostatný předmět pro tento účel zaveden nebyl, prvky branné výchovy prolínaly výuku napříč předměty. Učebním rámcem se stalo posilování vlastenectví a loajality k panovnickému domu.
První výnos o výchově k brannosti vydalo ministerstvo školství v roce 1934. Zaměřen byl na střední školy a učitelské ústavy. V jeho rámci se otázky brannosti a civilní ochrany staly součástí občanské výchovy. O rok později byl vydán výnos také pro národní školy. V rámci prvouky, vlastivědy, dějepisu, zeměpisu, výuky cizích jazyků, zpěvu a tělesné výchovy bylo žactvo všech stupňů vedeno k brannosti jako k řádnému plnění občanských povinností. Výuka byla rámována morálním rozměrem občanské a národní povinnosti.
Do každodenního života ve městech v roce 1935 také vstoupila povinná cvičení civilní protiletecké ochrany, během nichž byl simulován letecký útok. Ověřovala se souhra jednotlivých složek, od domovních velitelů civilní protiletecké obrany přes zdravotníky až po hasiče. Obyvatelstvo mělo povinnost se co nejrychleji ukrýt v nejbližším domě, postarat se o zatemnění oken a ukázněně se podřídit dalším pokynům ochranné služby. V zájmu obrany státu byli občané nuceni ukrajovat nejen ze svého rozpočtu, ale i z volného času. Občané si museli na vlastní náklady pořizovat protiplynové masky, podobně jako majitelé domů byli povinni budovat protiletecké kryty z vlastních zdrojů. Za porušování tohoto ustanovení mohla být udělena peněžitá pokuta až do tehdy astronomické výše sto tisíc korun, nebo až šestiměsíční trest odnětí svobody. A pro dobu války se počítalo i s trestem smrti.
Sovětský model branné výchovy a civilní obrany byl v Československu zaveden v roce 1951 zřízením Svazarmu, centrální instituce pro spolupráci s armádou. Zároveň vznikaly tzv. štáby civilní obrany, které řídily systém varování, úkrytů i individuální ochrany. Začala výstavba tisíců podzemních protiatomových krytů. Množství protiatomových krytů dosahovalo v Československu do roku 1989 přibližně 5 500, což pokrývalo potřebu pro necelých 12 % populace.
Od roku 1952 se branná výchova objevuje v osnovách druhého stupně základních škol a na středních školách (s dotací 116, resp. 114 hodin ročně). K tělocviku pak byla pro tyto potřeby přidána také jedna hodina týdně a zavedena letní a zimní branná cvičení. Protože však obsah výuky příliš předjímal vojenský výcvik, začal být důraz na vojenskou stránku vnímán teoretiky branné výchovy kontraproduktivně. Od šedesátých let byla proto připravována změna výuky, která měla spočívat v cílení na vnitřní provázanost jednotlivých prvků civilní ochrany, jednotícím prvkem se měla stát ideová výchova.
V roce 1971 vznikl jednotný systém branné výchovy, který v roce 1973 zastřešil zákon č. 73/1973 Sb., o branné výchově. Cílem zákona bylo učinit z branné výchovy celistvý program celoživotního vzdělávání, od předškolního, školního a univerzitního vzdělávání po celou škálu volnočasových aktivit. Kromě technických zálib zahrnovala také sportovní aktivity, péče o tělo je zde považováno za celospolečenskou povinnost, tělo je vnímáno jako součást většího celku.
Školní výuka branné výchovy tak byla jen jednou z částí komplexního systému. Prostupovala všemi stupni školského systému od mateřské školy po vysokou. Kromě utváření ideového profilu budoucího obránce (socialistické) vlasti byl kladen důraz na odbornost. Obsah samostatného učebního předmětu se dělil na část politickou (ideologickou), odborně-technickou (ochrana před nebezpečnými látkami, první pomoc a topografie), tělovýchovnou a psychologickou (posilování psychické odolnosti). Novinkou bylo rozšíření na předškoláky.
Po roce 1989 systém branné výchovy v podstatě zanikl. Do výuky na školách lze sice začleňovat prvky ochrany člověka za mimořádných událostí, přičemž tvorba pomůcek či školení pedagogických pracovníků garantuje Hasičský záchranný sbor ČR, nicméně zavedení problematiky ochrany člověka za mimořádných událostí do studijních základů doposud není pro školy závazné.
Obor branná výchova v rámcovém vzdělávacím plánu (RVP) neexistuje, témata branné výchovy jsou nicméně součástí RVP roztroušeně v různých vzdělávacích oblastech (Člověk a jeho svět, Výchova k občanství, Výchova ke zdraví, Přírodopis a další). Další prvky je možné v RVP najít v cílech základního vzdělávání, v klíčových kompetencích či v charakteristikách vzdělávacích oblastí. Pokud školy chtějí, smí si předmět branná výchova vytvořit. Spíš ale témata branné výchovy bývají integrována do několika předmětů a realizována jinými formami (exkurze, debaty s hosty, adaptační kurzy – např. první pomoc).
Přehled všech stávajících RVP viz http://www.nuv.cz/t/rvp
Přehled revidovaných RVP viz https://revize.rvp.cz